Radovan Lukavský
Kdy myslíte, že má člověk opravdu poslední šanci upřímně říci:
"Promiň, Bože, byl jsem neřád." A tím udělat něco zásadního
pro běh dalších událostí?
Co o tom víme? Od nepaměti pohřbívají lidé své mrtvé až tři dny po smrti.
Proč asi? Břetislav Kafka, ve své Experimentální psychologii z různých
pozorování podle emanace nad hladinou rybníka, našel například tělo
utopencovo a tyto emanace trvaly tři dny. Z toho usoudil, že to je doba,
kdy se loučí duše s tělem.
Mnoho už víme o možnosti návratu z klinické smrti do života
i o "životě po životě" a tyto zprávy takovou prodlevu mezi smrtí těla
a skutečným odchodem lidské duše potvrzují.
Není snad proto scestné, jestli se osobně domnívám, že tady možná
Boží milosrdenství dopřává každému člověku šanci, aby ještě po své
smrti, přesněji po smrti těla, kdy už ví, že duše s tělem neumírá,
zvážil svůj život, případně i svou nevěru, a aby všeho zlého litoval
a odevzdal se do rukou milosrdného Boha.
To snad jsou ti, kdo podle podobenství přišli na vinici tři minuty
před koncem, a přece došli spásy. A proto taky měl svůj hluboký
smysl starý zvyk bdít u mrtvého a modlit se za něj, aby - pokud to
neučinil před smrtí - využil této poslední chvíle a prohlédl.
Aby sebral odvahu a sílu a dobrou vůli přiznat své viny a litovat jich
a prosit za odpuštění. I my živí tady máme u smrtelných lůžek
a katafalků svých blízkých otevřenou možnost...
Krátký úryvek rozhovoru převzat z
http://www.vira.cz/knihovna/index3 .php?sel_kap=21&sel_kniha=9?=radovan-lukavsky
