Galerie osobností
Břetislav KAFKA
Když mi bylo necelých patnáct let, dostala se mi do ruky
neobvyklá kniha, Nové základy experimentální psychologie,
kterou jsem usilovně sháněl a po které jsem toužil. Přání mi splnila
patronkyně mnoha studentů v Jaroměři, paní knihkupcová Anna
Šmahelová.Snad žádnou knihu jsem nečetl tak pozorně se stále
zatajeným dechem jako právě tuto. Již jsem věděl, že její autor,
Břetislav Kafka, bydlí v Červeném Kostelci. Celý rok jsem sbíral
odvahu, abych ho navštívil. Nakonec jsem se odhodlal a 16. dubna
1950 jsem nesměle zazvonil u jeho vily. Znal jsem ho podle
fotografie, a vůbec mě nenapadlo, že by mi přišel sám otevřít.
Skoro jsem se zalekl, ano stál jsem proti Břetislavu Kafkovi.
Ani nevím, co jsem tehdy ze sebe vykoktal. Podíval se na mne
svýma průzračnýma bleděmodrýma očima, jako by se díval ještě
daleko za mne, a řekl osudnou větu: "Pojďte dál." Teď už bylo
všechno snadné. Prošli jsme vestibulem vily a v obytné kuchyni,
kde se u Kafků většinou všechno projednávalo, jsme zasedli
za prostý stůl.
Asi jsem začal jako většina příchozích, kteří nehledali pomoc,
ale byli zvědaví a trochu ctižádostiví osobně poznat autora knihy
výjimečné nejen v Československu, ale jak jsem si pak s léty
uvědomoval, výjimečné v celém světě. Začal jsem se vyptávat
na věci, kterým jsem zcela neporozuměl, a na ty, které se mi jevily
fantastické, až neuvěřitelné. Kafka se vždy jen pousmál a o těch
nejfantastičtějších věcech hovořil jako o každodenních běžných
příhodách. Jeho sdělení byla vždy konkrétní a opírala se
o provedené, mnohokrát opakované experimenty. Často to byla
líčení tak barvitá, že jsem měl pocit, jako bych se jich sám
účastnil. Například když vyprávěl, jak nechali subjekt proběhnout,
vlastně doslova prolítnout, v tmavé noci lesem, a na položenou
otázku, proč není vůbec poškrábaný od větví stromů, samozřejmě
odpověděl: " Proč bych byl zraněný nebo poškrábaný, vždyť
všechno živé kolem mne září, celý les září, já vidím jako ve dne."
V duchu jsem si představoval zářící les a chtělo se mi běžet
s Kafkovými subjekty. Začínal se přede mnou otvírat nový svět.
Jedna otázka vyvolávala další a ta zase další. V duchu jsem
si přál, aby moje první návštěva nebyla návštěvou poslední.
Měl jsem slíbeno, že mohu přijet za čtrnáct dnů a pak zase ...
Besedovali jsme již jako staří známí a mně začalo být jasné,
že to, čemu se Břetislav Kafka soustavně věnoval, je neodmyslitelné
od poznání plnosti duchovního i hmotného světa.
Břetislav Kafka měl plno plánů, které chtěl realizovat po skončení
druhé světové války. Ta byla přece jen značným rizikem pro jeho
experimenty. Stačilo by neprozřetelné sdělení: "Kafka pochybuje
o vítězství velkého vůdce," a bylo by po všem. Nikoho však
nenapadlo, že se po skončení války bude situace opakovat, ba že
bude v některých směrech ještě horší. Břetislav Kafka začal
obsáhlou experimentální činnost, ale pak přišel únor 1948 a s ním
nástup vulgárního materialismu: co nezměříš, nespočítáš, nezvážíš,
nezaregistruješ - neexistuje! Subtilní psychické procesy, často
doprovázené i viditelnou formou, některé dokonce i registrované,
odporovaly materialismu: co kdyby všechno dokazovalo existenci
duše? A od toho by byl jen krůček k existenci Boha. Zakazuje se!
Kafka se dostal ihned na index. Pak se zase rozpomněli, co kdyby
na tom všem něco bylo? Socialistický tábor neměl dořešenou
otázku výroby atomové bomby. Nemohl by se subjekt v transu
podívat do tajných sejfů a říci recepturu? Mocní zakoketovali
s Břetislavem Kafkou, ale nepochodili. Odmítá jakoukoliv
spolupráci. Důsledek: totální zákaz veškeré experimentální
činnosti! Tajní obsadili faru proti jeho vile, na louce vykáceli stromy,
aby na něho dobře viděli. Občas poslali provokatéry,
kteří se nabízeli, že by chtěli být uvedeni do hypnotického stavu.
Břetislav Kafka se proti tomu dávno pojistil: jednoho ze svých
subjektů si ponechal u sebe, a dříve než komukoliv otevřel dveře
domu, subjekt hlásil: "Pozor!" nebo "Nebojte se!"
Abychom byli spravedliví, Břetislav Kafka měl i jednoho tajného
ctitele mezi mocnými. Ten se k tomu sice nikdy nepřiznal,
ale občas zařídil, že do Červeného Kostelce přijel po kolejích vagón
papíru na další vydání Nových základů experimentální psychologie,
takže po roce 1945 kniha vyšla celkem v 17 vydáních, i když v tiráži
se stále objevovalo stále jen 11. vydání-dotisk. Celkový náklad
knihy byl 500 tisíc výtisků. Tímto mužem byl Václav Kopecký.
Byl svéráznou postavou v šedi komunistické byrokracie. Jeho
pomoc byla neoficiální. Do oficiálních rozhodnutí se neodvážil
zasáhnout. Po posledním vydání je kniha vyřazena jako ideologicky
závadná ze všech knihoven. V Univerzitní knihovně byla půjčována
jen na zvláštní povolení.
Až do roku 1967, do roku Kafkovy smrti, jsme se takřka pravidelně
stýkali. Samozřejmě, že mě zajímalo, jaká bude budoucnost
problematiky psychotroniky. Břetislav Kafka říkal, že subjekti
nejednou předpovídali, že koncem 80. a v 90. letech, tedy koncem
století, nastane velká renesance tohoto oboru. Měli pravdu.
Nakonec se mi dostalo velké cti, že jsem jej doprovodil na cestě
poslední na červenokostelecký hřbitov a nad jeho hrobem se s ním
rozloučil.
Břetislav Kafka byl v oblasti psychotroniky výjimečnou osobností.
Snad mu někdo může vyčítat, že jeho postupy nebyly tzv. vědecké,
ale v žádném případě neodporovaly zdravému rozumu. Dejte na
váhu zdravý rozum a vědu a odpovězte si sami, která miska musí
převážit. Od své první návštěvy u Kafky jsem přečetl hodně seriózní
literatury o psychotronice od nejednoho nositele Nobelovy ceny.
Ačkoliv jejich práce Břetislav Kafka neznal, přesto v základních
otázkách nebyl s nimi nikdy v rozporu, ba naopak lze konstatovat,
že se nikdy nenechal nekriticky strhnout sugestivními výpověďmi
byť i znamenitých pokusných osob. A když čteme publikace
o nejmodernějších výzkumech, např. H. Puthoffa a R. Targa,
předních vědců ze Standford Research Institutu z USA, nebo
Moodyho knihu Život po životě, zjišťujeme, že mnohé z toho Kafka
nejen znal, ale co více, odexperimentoval a experimentálně
prokázal. V oblasti hypnózy není u nás většího badatele, než jaký
byl on. Břetislav Kafka neznal moderní metodické postupy
uspořádání pokusů, např. dvakrát naslepo, ale tam, kde měl
v provedený experiment nedůvěru, provedl jej znovu a jeho průběh
dal kontrolovat dalšími subjekty v hlubokých hypnotických stavech.
Ti přesně rozlišovali, kdy jsou výpovědi pokusné osoby v souladu
se skutečností a s fakty a kdy se pokusná osoba obrací ke své
fantazii a fabuluje.
A za co jsme mu snad nejvíce vděčni? Nejen za to, že odhalil
nepoznaný fantastický svět našich duševních rezerv a bezmezné
mohutnosti duše, ale především za to, že rozkryl jednotný etický
kód v každém z nás a že v oblasti svědomí není variability, není
moje, není tvoje, není naše, není vaše svědomí, ale je jedno
univerzální svědomí, ke kterému se často velice těžce
propracováváme. Jednotný etický kód a univerzální svědomí
podmiňuje to, čeho mají mnozí v dnešní zmatené době plná ústa
a čemu vůbec nerozumějí: svobodu.
Zdeněk Rejdák
